Hluboká

Raně gotický hrad, založený na plochém ostrohu, byl situován na citlivém místě na rozhraní zájmů a moci přemyslovských panovníků a jihočeských držav Vítkovců. Po smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli (1278) získali hrad Rožmberkové. Přemyslův syn Václav II. jim Hlubokou roku 1290 opět odejmul, když dal předtím před jejími hradbami popravit Vítkovce Záviše z Falkenštejna. Během následujících dvou století se na Hluboké střídala přímá královská správa se zástavním panstvím šlechtickým. Ze zástavních držitelů Hluboké patřil k nejvýznamnějším rod pánů z Pernštejna, které hospodářská podnikavost vynesla na přední místo mezi českými velmoži. Za Viléma z Pernštejna byl koncem 15. století položen základ jihočeského rybnikářství, které k dalšímu rozkvětu dovedli Rožmberkové. Mimo jiné byl tehdy založen poblíž Hluboké známý rybník Bezdreva. V 16. století drželi Hlubokou páni z Hradce. Roku 1581 přestavěl Baltazar Maio da Ronio pro Adama z Hradce hrad na renesanční zámek. Za třicetileté války byla Hluboká j sídlem císařského generála dona Baltazara de Marradas, který ji proměnil ve svůj hlavní stan a obklopil rozsáhlým opevněním.Roku 1661 zakoupili hlubocké zboží Schwarzenbergové, kteří dali zámek po roce 1721přestavět do barokní podoby. Ani tato stavební etapa se však v podstatě nedochovala.V minulém století přenesli Schwarzenbergové sídlo a centrum správy rozsáhlé rodové j domény z Českého Krumlova na Hlubokou. V letech 1841-1871 byl zámek znovu zcela: přebudován. Vůdčí ideou projektu bylo vytvořit reprezentační rodovou rezidenci, splňující soudobé nároky na obytný komfort a evokující atmosféru starých feudálních sídel. Projekt Františka Beera, podle něhož se po desetiletí stavělo, vycházel z romantické novogotické slohové doktríny, inspirované anglickou středověkou architekturou. Vedle Beera se na přestavbě a řešení vnitřní výzdoby podílel F. D. Deworetzky a řada dalších autorů. Od striktně gotizujícího pojetí architektury zejména v exteriérech, v nichž se vedle jiných dekorativních prvků uplatňují zdrobnělé a zmalebnělé prvky fortifikačního stavitelství středověku, se v interiérech upínal zájem postupně i na další slohové formace. Souviselo to nejen s posunem zájmu během druhé poloviny 19. století od gotiky k renesanci a baroku, ale i se snahou uplatnit rozsáhlé sbírky nábytku, obrazů, zbraní a uměleckého řemesla. Romantický zámek 19. století tak plnil nejen funkci obytnou a reprezentační, ale jeho stavební program byl výrazně ovlivňován i sbírkovými celky, které měl stavebník k dispozici. V jejich uplatnění ovšem ve většině případů převládaly potřeby reprezentace a obytného komfortu.